Kdy vlastně začínají tanečnici prázdniny? To zasloužené volno po roce pravidelných (a nádavkem k tomu ještě mimořádných) tréninků; po maratonu došívání kostýmů, vystupování, vzdělávání se?
No přece nikdy :)
Důvodů je několik.
Zaprvé: vypadnout z formy je tak trochu (no spíš víc) průšvih.
Jedna moudrá kolegyně mi řekla - když netancuju den, hned to na sobě poznám. Když vynechám celý týden, vidí to můj učitel. Když mám taneční pauzu celý měsíc, pozná to i divák. Něco na tom bude. Pohyby ztrácí na preciznosti a snižuje se jejich rozsah; taky motorická paměť slábne. Umím-li jednou nějakou choreografii (paměťově i technicky), neznamená to, že ji budu umět navěky. Vypozorovala jsem na sobě, že u mě při absenci opakování choreografií jde dolů nejprve technika, následně začne vynechávat i paměť. No, co si budeme namlouvat, tak tři týdny po semináři jsem už vygumovaná a nepamatuju si ani kroky, natož abych zvládla předepsané pohyby dotahovat. Díky Vám, pane Ebbinghausi; neméně i za Vaši křivku zapomínání (doporučuju googlit, pokud neznáte).
Zadruhé: inovace, inovace, inovace.
Diváci (popřípadě porotci na soutěžích, žákyně na workshopech - dle libosti si doplňte) chtějí pořád něco nového. Neobvyklé rekvizity (křídla a vějíře stokrát jinak už nikoho neberou; vlastně ani nás samotné tanečnice), zajímavé fúze, netradiční kostýmy, případně odlehčená čísla, trocha gymnastiky... Bezmezně obdivuju ty tanečnice, které dokáží podat bellydance rutinu tak, že jim publikum nadšením padá k nohám (a jsou takové!). My ostatní, co technikou úplně neoslníme, musíme být kreativní - tedy dohánět to jinde. Ale pozor. Existuje zřejmě kolektivní myšlenková líheň či co. Nějaký zlomyslný Murphyho zákon o kreativitě říká, že pokud narazíte na zajímavou hudbu / dostanete nápad na kostým / chuť fúzovat zajímavé taneční styly a moc dlouho otálíte, někdo vám to "vyfoukne". Ale ne tak, že by vykradl vaši myšlenku poté, co se s ní v šatně po vystoupení svěříte nadšeně kamarádce - spolutanečnici. Naopak, aniž byste cokoliv vyslovili, realizovali, předváděli, je to někde "ve vzduchu". Podle mě jen otázka času, kdy se nápadu někdo jednoduše chopí. Jako fakt. Nejsem žádná ultra-ezo-žínka. Jen jsem sama několikrát otálela a pak jsem si sypala popel na hlavu. Myšlenka už byla zrealizována někým jiným (a pouštět se natruc do něčeho podobného je kopírování, bohužel).
Zatřetí: připraveným štěstí přeje.
Dřív jsem extra neřešila vystoupení. Jak to přišlo, tak jsem tančila. V lepším případě jedna až dvě choreografie, se kterou se objely všechny akce v sezóně (nehledě na cílové publikum), v horším improvizace typu "něco na místě splácám". S postupujícím časem kladu na sebe a moji skupinu o něco vyšší nároky. Chceme se posouvat, profesionalizovat. K tomu patří pravidelné tréninky, vzdělávání, vkusné a hezké kostýmy (několik slovních přestřelek na toto téma již máme za sebou), schopnost komunikovat s pořadateli akcí, sebeprezentace, ... asi by se toho našlo hodně. V důsledku mé nepřipravenosti jsem zažila dost blbé chvilky, a to počínaje pocitem "to vystupko stálo z mé strany fakt za houby" až po rychlotrénink den před vystoupením, kdy jsme ještě dodělávaly choreografii. Pár děvčat ze skupiny už na příští (ani žádný jiný) trénink nepřišlo. Na každou sezónu proto stavím repertoár. Sólový - každá tanečnice má za úkol nachystat si 1-2 různé tance; buď vlastní tvorba, nebo to, co se naučily a co mohou se svolením vyučující komerčně tančit - i skupinový - a pozor, tady se musí počítat s různými počty tanečnic, přece jen jsme taky manželky, mámy, zaměstnankyně, které mají své osobní životy. Popravdě, ještě se nám nestalo, že bychom připravily choreografii, se kterou jsme neměly kde vystoupit. Maximálně nás některá čísla rychle omrzela a po pár reprízách jsme je z repertoáru samy stáhly.
Příprava na sezónu 2018/2019 tedy jede. Počítač i mozek přehřátý a ještě spousta hodin před kamerou, v tělocvičně a u šicího stroje je před námi. A my přece milujeme výzvy :)
Komentáře
Okomentovat