Tenkrát...
Tančím orient už... wow, tak dlouho?! Jo, 15 let. Nejsem profesionální tanečnice, ať
už papírově nebo tanečním projevem, ale přesto mám pocit, že do české orientální taneční
komunity určitým způsobem patřím. Možná se ptáte, jestli těch 15 let zanechalo nějaké
stopy, a zda i v „civilu“ se coby orientální tanečnice nezapřu. Odpovídám ano, jsem poznamenaná (ale to ostatně my všechny).
Moje
posedlost začala pozvolna a celkem nenápadně. Nejdřív jsem u sebe vypozorovala
posedlost po všem blyštivém, eventuelně cinkacím, co by se dalo našít a použít
na kostým. Obrážela jsem second handy a neúnavně hledala oblečení
s orientálními vzory, flitry a kusy šifonu a organzy (původně záclony a závěsy). Následovalo vyhledávání nejrůznějších odrazných ploch – před zrcadlem
v koupelně, před výlohou, v odrazu prosklené skříně, prostě kdekoliv
jsem sebekriticky zkoumala provedení jednotlivých orientálních prvků, které
jsem se na hodinách právě učila. Zálibu v lesklých plochách jsem následně povýšila na sbírání postarších zrcadel (manžel jim říká "střepy"), která mi pak sloužila v mém
pokoji/provizorním tanečním sále.
K tanci
na každotýdenních lekcích se přidal domácí trénink. Po pár týdnech začal můj
pokoj vykazovat viditelné stopy – omlácené rohy skříní a nábytku, omlácená já (otočky), čáry
na stropě (točení saidi hůlkou), protržený papírový lustr (ehm, už ani nevím, jak
přesně k tomuhle došlo).
S přibývajícími
měsíci a léty jsem začala vkládat orientální prvky do společenského tance na plesech,
zábavách, diskotékách a podobně. Nakonec jsem s hrůzou zjistila, že už
neumím „normálně“ tančit. Při čekání na autobus nebo vlak jsem nervózně
shimmovala (pro nezasvěcené - klepala zadkem), což jsem ale pak docenila na tanečních hodinách – jen ti
spolucestující se asi trochu divili. A to nemluvím o situacích, kdy jsem cestou
ve vlaku se sluchátky na uších provozovala „náznakový“ tanec – pokud možno
nenápadně jsem si opakovala choreografii na vystoupení.
Můj
šatník také zaznamenal proměnu. Poměr běžného oblečení a kostýmů byl zpočátku
zhruba 10:1, teď bych řekla že, je to tak 1:1. Nevadí, když nemám v čem
chodit do práce, ale jakmile chybí kostým požadované barvy nebo požadovaného
stylu, je to průšvih. Přemýšlím, kde by se dal ušít či koupit. Zde bych ráda
vyzdvihla neskonalou trpělivost kamarádek – švadlen, které ochotně plnily mé,
mnohdy náročné, požadavky (ušít pravé indické kalhoty k pandžábí, dlouhou
saténovou sukni pouze z jednoho kusu prostěradla, z pidi kousku
látky bolerko a navrch šátek na španělsko, párový kostým pro mě a moji malou
žačku,…). V mé skříni se, kromě kostýmů,
hromadily také šátky (dnes je počítám na desítky, možná stovky), rekvizity
(činelky, šavle, tamburína, závoje, hedvábné vějíře, obyčejné vějíře, saidi
hůlka, etc.) a tréninkové oblečení.
Na
hodinách a seminářích jsem propotila spoustu triček, do tanečního vzdělání a
kostýmů jsem vrazila tisíce, abych pak mohla
s velkou pompou vystoupit za cesťák, někdy dokonce i limonádu a párek. V mých začátcích jsem byla vděčná, že můžu někde ukázat, co jsem se naučila.
Moje
drahá polovička si za ty roky vypěstovala celkem slušnou alergii na orientální,
indickou a cikánskou hudbu, která se pravidelně line z mého počítače. Na
druhou stranu můj muž rozliší tribal, bollywood, orient flamenco, saidi,
khaleegy,… je až s podivem, kolik toho o orientálním tanci ví vzhledem
k tomu, že já o jeho focení skoro nic.
Pokud
tančíte, jistě byste našly spoustu dalších věcí, které vám orient do života
vnesl, tak jako mně. Jestli se za tyhle podivnosti stydím? Právě naopak, jsem
na ně hrdá. Buďte i vy, mé kolegyně. J
Komentáře
Okomentovat